Peugeot Rifter 1.5 BlueHDi 100 Active
1.5 BlueHDi 76kW, 5MT, FWD
Tento text jsem původně připravoval jako recenzi, kterou jsem se nakonec rozhodl oficiálně nevydat. Není to tak, že bych byl podroben cenzuře, nicméně můj ostřejší tón byl docela dost v kontrastu s názory zkušenějších kolegů, kteří k vozu přistupovali docela kladně. Rozhodl jsem se tedy svůj subjektivní pohled na věc upozadit s tím, že k autu neumím objektivně nic pořádného sepsat. Dodnes si nejsem jistý tím, jestli tohle auto bylo skutečně tak špatné, nebo mě prostě jen frustrovala tato konkrétní verze s téměř nulovou výbavou – každopádně Peugeot Rifter je jedním z těch nejhorších aut, které jsem měl tu smůlu řídit – tedy z čistě subjektivního hlediska. Každopádně, tohle je můj prostor, kde si můžu plácat co chci (jen to berte prosím s rezervou), takže jsem se ho rozhodl nakonec pro pobavení zveřejnit tady.
Hned z kraje přiznám, že se mi Peugeot Rifter nelíbil. Přesedl jsem do něj z naprosto božského Peugeotu 108 a hned po prvních pár ujetých kilometrech mě začal Rifter opravdu štvát. Oproti mrštnému městskému diblíkovi má Rifter charisma plesnivých povidel. Do velké míry to bylo dané tím, že se jednalo o naprosto základní verzi v podstatě bez výbavy. Její absenci bych ale dokázal Rifteru odpustit, přece jen jde o trochu jinak zaměřené auto. Je to auto, které si nekupujete, protože byste chtěli, ale protože musíte. Je to auto, které si nesmíte pořídit, pokud ještě nemáte děti. Hrozí totiž, že je nikdy mít nebudete. Rifter v základní výbavě je totiž antikoncepce na kolečkách, která se může směle poměřovat s ponožkami v sandálech.
Z roztumiloučký a jednoduše skvělý 108čky do týhle mrchy… Zatím jsem našel jeden potenciální klad – kufr je tak velký, že by se do něj dost možná ta 108čka vešla…
Prvotní dojem nabudí samozřejmě design vozu. Zatímco ve vyšších výbavách s lakovanými nárazníky, chromovanou maskou chladiče a denním LED svícením vypadá Rifter docela slušně, v základní verzi z něj čpí aura dodávky na všechny strany. O pohledné auto se skutečně nejedná. Stejně tak v interiéru vás uvítají ty nejtvrdší a nejošklivější plasty. Extra očividné je to přitom na volantu bez multifunkčních tlačítek. A pak je tu panel rádia. Namísto připlácnuté obrazovky v moderním stylu trčícího tabletu je zde připlácnutý plastový proužek segmentového displeje rádia, které sice umí Bluetooth, ale ovládá se naprosto strašně. Navíc spojení občas vypadává, postrádá tlačítko play/pause, což je v mnoha případech otravné – třeba pokud posloucháte při jízdě audioknihu a chcete ji pozastavit ve chvíli kdy čekáte hromadu instrukcí od navigace. Můžete sice přehrávání zastavit tlačítkem pro vypnutí, ale tím krom spuštěné audioknihy vypnete celé rádio a navigace vám tak nemá kudy hlásit.
Pod volantem samozřejmě nemohou chybět připlácnuté páčky ovládání rádia a tempomatu, které jsou posledních deset let stále stejně ošklivé a na které hlavně nejde přes volant vidět, takže vlastně nemáte ani tušení co mačkáte. Možná se na to dá po pár letech cviku zvyknout, ale první nastavení tempomatu je opravdovým hlavolamem. Nakonec stejně pravděpodobně vystoupíte, abyste mohli páčku prozkoumat zvenčí – zastavit a podívat se z boku se zavřenými dveřmi nezvládnete. Odkládacích prostor je ve voze spousta, i když základní verze v počtu těch uzavřených celkem pokulhává. Různých přihrádek na nápoje, papírky a podobně je v dosahu opravdu spousta. Dokonce je vedle řadičky takové nějaké kolečko, kam můžete dát Fidorku, nebo něco takového. Nikde ale není byť jen trochu rozumná ploška, na kterou by se dal položit mobil, tak ať vidíte na displej a můžete sledovat navigaci, když už ve výbavě není dotyková obrazovka s navigací. Před vyvýšenou kapličkou přístrojů i-Cockpit je sice žlábek, ten je však docela hluboký a ať už si nastavíte sedačku jakkoliv, vždycky máte dolní třetinu displeje zakrytou. Nehledě na to, že při poskočení vozu mobil většinou po tvrdém plastu sjede a zapadne do onoho žlábku hlouběji a následně jej musíte lovit a znovu opatrně umístit.
Nad tím vším by se ale dalo mávnout rukou. Středový panel z kamenně tvrdého plastu s hranou umístěnou přímo v místě, kde se nachází čéška kolene většiny dospělých lidí však vnímám jako zločin proti lidskosti. Je úplně jedno, jak vysoko si zvednete sedačku nebo jak daleko si ji posunete – hrana panelu je přesně pod takovým úhlem, aby jste si pohodlnou pozici nenašli. Já nakonec situaci řešil čepicí, kterou jsem si mezi koleno a panel vložil. Kdybych se měl s tímhle autem potýkat déle, tak panel oblepím kusem molitanu. Tenhle ergonomický přešlap si neumím vysvětlit. Auta jsou dneska testována opravdu důkladně a jen těžko si lze představit, že by pohmožděniny kolena nikdo nehlásil. Peugeot se prostě musel opravdu snažit, aby dokázal v tak prostorném autě udělat něco tak nepohodlného.
Po několika bolestivých hodinách za volantem jsem si našel pozici, která byla nejméně nepohodlná. Tedy se sedačkou úplně vzadu a nejníž co to šlo. Ani zdaleka však nešlo o ideální polohu – ruce na volantu jsem měl natažené, abych byl schopný zařadit pátý rychlostní stupeň, tak jsem se musel předklonit dopředu a když jsem chtěl sklopit zpětné zrcátko do polohy proti oslnění, tak jsem si musel poposednout dopředu.
Peugeot Rifter s Miatou mají společnou jednu věc. V obou potřebuju čepku. V Miatě aby mi neumrzla hlava, v Rifteru namísto polštářku, abych si to koleno neomlátil úplně…
Jízda samotná ale nijak zvlášť hrozná není. Samozřejmě, ozývají se tu všemožné chrastivé zvuky a drnčení, které z dnešních osobáků neznáme. To se ale tak nějak dá u auta tohoto ražení tolerovat. Trochu nepříjemná je absence bočného vedení sedaček. Drobnější spolujezdkyně i v banálních a pomalých zatáčkách končila to nalepená na pravém b sloupků, tu přidušená pásem na mém rameni. Jízdní vlastnosti jsou ale slušné. Motor 1.5 BlueHDi i přes relativně skromný výkon 100 koní zvládá auto rozhýbat relativně slušně.
Odpružení je sice trochu tvrdší, ale jízda je vcelku komfortní a zároveň stabilní. Hodně nepříjemně je ale nastavené ESP. Zasahuje brzy a hodně agresivně. Při svižnějším průjezdu zatáčkou, který však měl opravdu daleko k limitům, jsem z něj málem dostal infarkt. Ze stabilní stopy rázem auto začalo razantně přibržďovat a poskakovat a chovalo se opravdu hodně nečitelně. Chápu to tak, že stabilizace v Rifteru nemá ani tak za účel auto stabilizovat, ale spíš vyděsit vás natolik, abyste to po výměně spodního prádla už nikdy nezkoušeli projet zatáčku jinak než pomalu.
Spotřeba stokoňového nafťáku v kombinaci s pětistupňovým manuálem není zrovna slavná. Zatímco po městě se dá vcelku rozumně pohybovat do pěti litrů, na dálnici je pětka krátká, motor při 130 km/h zbytečně točí kolem 3500-4000 otáček za minutu a spotřeba se pohybuje kolem osmi litrů. Do velké míry za to samozřejmě může i větší aerodynamický odpor vysokého vozu, ale nepochybuju, že s šestým stupněm by spotřeba citelně klesla.
Dodávkový původ vozu má ale jednu také nespornou výhodu. Vnitřní prostor je prostě obří a kufr se tváří, že by po sklopení sedaček vcelku v pohodě pojmul již dříve zmíněný Peugeot 108. Základní objem kufru je 597l pod krytem zavazadlového prostoru a 983l ke stropu, po sklopení druhé řady sedadel se objem kufru dostane na 2126l. A to se bavíme o kratší verzi, prodloužená nabídne 850l / 1538l / 2693l. Při sklopení předního sedadla spolujezdce lez přitom naložit břemeno s délkou 270 cm, respektive 305 cm v prodloužené verzi. Šířka kufru je přitom 120 cm a výška 113 cm.
V tomhle směru jsou možnosti vozu skutečně impozantní. Přestože u mě Peugeot Rifter nezabodoval, existují naprosto legitimní důvody, proč si jej pořídit. Možná jste řemeslník, občas potřebujete převážet i něco většího, zatímco jindy potřebujete převézt rodinu a na čistokrevnou dodávku a druhý vůz nemáte finance, nebo vám dvě auta jednoduše nedávají smysl. Možná jste basketbalista a vaše manželka, také basketbalistka právě přivedla na svět trojčata s porodní délkou přesahující metr šedesát. A k tomu chováte stádečko irských vlkodavů. Prostě z nějakého důvodu potřebujete opravdu velké auto s rozumnou cenovkou a ostatní jde tak trochu bokem.
mk / 2019