Fiat Punto
1.2l 44kW I4, 5MT, FWD
Když jste mladí a nezkušení, spokojeně se opijete i z pár panáků laciné melounové vodky. Vlastně si to pití ani nepotřebujete moc vychutnat, důležité je dosáhnout cílového stavu. A na pořádné pití stejně ani nemáte prostředky. K vychutnávání se navíc musíte prostě propít. Když jste mladí a nezkušení, tak to máte podobně i s auty – to hlavní je někam se dostat a je celkem jedno, že Vám k tomu poslouží staré, levné a nepříliš výkonné auto.
Melounové vodky byste museli vypít opravdu hodně, abyste riskovali zdraví a stejně tak s autem o malé výkonu musíte udělat opravdu velkou chybu (nebo se před jízdou té melounové vodky napít – chlast prostě za volant nepatří). Tak jako melounová vodka si starý levný auto na nic nehraje. S přibývajícími zkušenostmi už prostě budete chtít sáhnout po něčem lepším, a taky už ale budete vědět, kdy trochu zvolnit. A stejně jako na ty akce pod vlivem laciného alkoholu, budete vzpomínat i na to levné auto se Zetkem přilepeným na zádi – protože to budou jedny z těch prvních vzpomínek na počátek dospělosti.
Tři tečky
Jednou z obdob na nic si nehrající melounové vodky je maličký Fiat Punto. Na trh se poprvé podíval v roce 1993 a jeho účelem bylo po deseti letech nahradit stále velmi populární Uno. A nutno říct, že tahle Fiatí tečka za Unem byla docela úspěšná – v roce 1995 vyhrála anketu o auto roku a porazila přitom převelice úspěšný Volkswagen Polo třetí generace.
Proti svému předchůdci se Punto prodávalo zhruba polovičním tempem, i to lze ale považovat za úspěch. Obzvláště s ohledem na to, že Uno se s 8,8 miliony vyrobenými jednotkami stalo 8. nejprodávanějším vozem historie. Je ale vhodné zmínit, že do těchto čísel jsou započteny i odvozeniny, které se globálně vyráběly až do roku 2013.
Druhá generace nastupuje
Zpátky ale k Puntu. Po úspěchu první generace se v roce 1999 podívala na trh druhá generace s modernizovanými motory a trochou toho řidičského komfortu navíc. Pod kapotou se zabydlely benzínové motory 1.2l a 1.8l s výkony 60-131 koní, kterým sekundovaly naftové jednotky 1.9l v různých variantách s turbem i bez něj o výkonech 60-101 koní.
Karosářské varianty nabídly 3 i 5 dveří, a dokonce se prodávala i třídveřová minidodávková verze Van. Nabídka řazení byla vcelku různorodá. Standardní byl pětistupňový manuál, sportovní verze Abarth dostala rovněž manuální šestikvalt. Pro ty, kteří si příliš neporozuměli s pedálem spojky tu pak byla možnost robotizovaného pětistupňového manuálu či bezestupňového CVT.
Na přibližovadlo s váhou začínající na 860 kg a končící půl metráku nad tunou to byly hodnoty více než dostatečné. Tehdy vyráběná Felicia vážila o chlup více a nastupující Fabia se pod tunu nepodívala ani v nejchudší verzi Junior. A to jste mohli být rádi, že Vám Škoda nechala alespoň sedačky s polstrováním.
V roce 2003 dostal Puntík druhé generace facelift, kterým automobilka oslavila vyrobení pětimiliontého Punta. Spolu se změnou designu došlo k vylepšení nabídky motorů. Nově přibyl benzínový čtyřválec 1.4l s výkonem 95 koní. Do nabídky naftových motorizací pak přibyly motory Multijet 1.3l a 1.9l s výkonem 69k, resp. 101k.
Jo a je tu jedna specialitka. Punto už tehdy dostalo elektrický posilovač řízení Dualdrive s možností zapnutí módu. Jeho použití v autě prý přineslo o chlup lepší spotřebu. Je ale zároveň potřeba říci, že se samozřejmě podepsala na zpětné vazbě ve volantu.
Velká tečka za druhou generací přišla v roce 2005 v podobě Fiatu Grande Punto. Název je trochu zavádějící, třetí generace Punta stále patřila do kategorie supermini.
Za volantem
Mě se do rukou dostalo faceliftované Punto druhé generace z posledního roku výroby. Pod kapotou vrněl nejslabší řadový čtyřválec 1.2l s výkonem 60 koní a v pravačce mi přistála řadící páka pětistupňového manuálu. Prostě Puňas v základní specifikaci se vším, co k tomu patří – tedy i s pouhými 860 kilogramy váhy.
Jak se dá předpokládat u postaršího vozu této cenové kategorie, tak jsou všude kolem tvrdší plasty a při jízdě se po letech začíná ozývat skřípání. Na druhou stranu platí Punto s benzínovými motory za celkem spolehlivé auto, které trápí spíše drobné problémy.
Roky byl tenhle kousek opečováván jako hlavní rodinný přepravník, po odsunutí do důchodu pak skončil v rukou nejčerstvějšího majitele řidičského oprávnění v rodině. A proč to vlastně zmiňuji? Tahle kategorie aut je totiž pro začínajícího řidiče totiž v podstatě ideální.
Nevyhnutelné šrámy z prvních nesmělých pokusů za volantem tolik nebolí. Nad pár škrábanci se mnohdy mávne rukou s tím, že spolu s trochou rzi dotváří charakter vozu. A pokud ne, bývají náhradní díly obvykle levné.
Absence výkonu se dá také chápat trochu jako bezpečnostní prvek – nejede to moc rychle a dostat se na stovku zabere skoro čtvrt minuty, takže svým charakterem víceméně také vybízí spíše ke klidné jízdě. Což je dobře, podvozek je totiž skutečně hodně měkký a jeden z prvních elektronických posilovačů díky absenci zpětné vazby moc na jistotě v zatáčkách nepřidává.
Nenechte se ale zmást – není to tak, že by Fiat Punto bylo úplně neschopné a nudné. I přes zmíněný měkký podvozek a přeposilované řízení se totiž chová docela předvídatelně. Tu trošku rychlosti, co nabízí, si musíte jednoduše zasloužit a s kolébajícím podvozkem se musíte skutečně snažit, abyste o ni nepřišli. Mimochodem i s těmi 60 koníky pod kapotou se dá trochu zahrabat – to když se ve Vás probudí to malé děcko, které se chce za volantem trochu bavit.
Vlastně je mi Fiat Punto docela sympatické. Je to malé skromné autíčko, které si na nic nehraje.
mk / 2021
V rámci mini-projektu Koňské síly na charitu jsem přispěl 121 Kč na Auto pro Elišku