Subaru WRX STI: Hořké loučení
Malý řvoucí sedan s obrovským křídlem na kufru, typickou modrou barvou a zlatými koly, který se nebál pustit do křížku se supersporty své doby. Takhle se před šestadvaceti lety představila světu nová ikona. Teď ji z evropského trhu vyhnaly emisní limity a nezbývá nic jiného než se rozloučit.
Možná mám na současnou generaci WRX STI trochu zkreslený názor – neměl jsem zatím to štěstí se svézt s žádným z jejích předchůdců, a hlavně jsem za jejím volantem zažil i jeden ze svých nejintenzivnějších řidičských zážitku. Byla to právě WRX STI, za jejímž volantem jsem absolvoval svou úplně první jízdu na Nordschleife. A také nějakých sedm stovek dálničních kilometrů směrem tam i nazpět. Úplně tedy neumím správně zhodnotit názory některých starších kolegů preferujících některou z předchozích generací, já si tohle auto prostě naplno užíval.
Mou optikou představovalo současné WRX STI přesně to, čím se celá tahle rodová linie Subaru vyznačovala. Přesně naplňovalo mé představy legendy zakořeněné už z dětství, kdy jsem se zatajeným dechem koukal na přenosy z šampionátu WRC a ani nedutal, když se řvoucí modrá bestie s Colinem McRaem za volantem řítila k horizontu a připravovala se ke krátkému letu.
A poslední WRX STI byla přesně taková bestie, o jaké jsem tehdy v dětství sníval. Dvou a půl litrový boxer dopovaný turbodmychadlem na 300 koní zuřivě vyl a plival z výfuku oheň téměř při každém prudším podřazení, permanentní pohon všech kol s elektronicky řízeným mezinápravovým diferenciálem byl schopný zvládal vozu dodat vozu dokonalou trakci téměř za všech podmínek, ale zároveň se nechal vyprovokovat k hravé přetáčivosti.
Se Subaru WRX STI nebyl problém dojet v pohodě na nákup, nebo se přepravit přes půlku Evropy, přitom však bylo vždy intenzivní. Je pravda, že někdy možná toho frenetického útoku na všechny vaše vjemy dodávalo až zbytečně moc. Ale v dnešní době nudných a přepravníků si stále zachovávalo svůj ostrý a řidičský charakter. Rozhodně to nebylo auto pro každého, ale rozhodně za jeho volantem nebyla nuda.
Může se zdát, že vidím budoucnost trochu pesimisticky, ale je tomu tak jen částečně. S tím, jak se vyprodávají poslední vozy ze skladových zásob sice souhvězdí plejád přichází o svou nejjasnější hvězdu, nepochybuji však o tom, že by nástupce nebyl zajímavý. Subaru si určitě dá záležet na tom, aby to rovněž bylo zběsilé auto vzbuzující v řidiči ty správné emoce.
Ale zatímco se současné WRX STI ještě stále snažilo držet své původní mechanické předlohy a udržet si ty zásadní rysy pěstované po čtyři generace, bude se jeho následovník některých charakteristických rysů vzdát, aby se mu podařilo vyhovět stále přísnějším a v mnoha ohledech i nesmyslnějším normám.
Už to nebude pokračovatel legendy, která započala v divokých devadesátkách. Na druhou stranu ale možná budeme svědky zrození legendy nové. Na to si ale stejně budeme muset ještě nějakou tu chvíli počkat.
Tento text jsem v roce 2018 sepsal jako takovou rozlučku s odcházející legendou. Tehdy však vydán nebyl – důvod je celkem zřejmý – napsal jsem melancholický cajdák, byť jsem měl psát spíše o tom, jaká je vlastně rozlučková edice WRX STI. No jo, tehda jsem si neuměl pomoct.
mk / 2018
Subaru WRX STI
2.5 H4 turbo 227kW, 6MT, AWD
Můj první výlet na Norschleife byl nezapomenutelný. Celý den začal pracovní cesto do Vsetína. Při návratu z ní jsme se stali svědky nehody, při které řidič srazil chodce na přechodu, což pro mě znamenalo zdržení (v porovnání se zraněním nebohého chodce to bylo samozřejmě banální), takže jsem po příjezdu domů sotva stihl sebrat batoh a běžet na vlak do Prahy. Původně bylo v plánu se na pár hodin prospat na Hugově gauči, nakonec jsme ale celý večer proseděli u Top Gearu. Vyspal jsem se teda alespoň nějaké dvě hodinky na sedadle spolujezdce, než jsme dorazili na hranici. Tam mi Hugo předal klíčky s tím, že je to namrzlý a že si mám dát bacha, protože máme letňáky… to prostě nechceš poprvé za volantem STIčka slyšet.
Následně jsem s brutálním spánkovým deficitem odřídil 500 km a nebudu zapírat, měl jsem co dělat abych za volantem neusnul. No nakonec to dopadlo tak, že celý Nürburging byl totálně zabetonovaný hromadami čumilů, jejichž auta blokovaly příjezd k trati, takže nikdo pořádně nemohl jezdit a čumilové neměli na co čumět. Takže jsme si každý dali po jednom kolečku a absolvovali jsme cestu nazpátek. Dva dny bez spánku a ve výsledku jenom jedno kolečko – a víte vy co? STÁLO TO ZA TO!
…setkáváme se na parkovišti v jednu v noci. S blížícím se odjezdem roste mé nadšení až k maximu. Hlavně při pohledu na černé WRX STI. Nejostřejší Subaru je jedním z aut, které jsem si vždycky chtěl zkusit na vlastní kůži. A přitom by mě ještě před pár dny nenapadlo, že se na Nordschleife doopravdy podívám. Taková příležitost ale rozhodně stojí za změnu plánů.
Čeká nás nějakých 700km cesty na místo a nikdo z nás podle všeho pořádně nespal. První část cesty na sebe bere Hugo a já jsem za to celkem rád. Nejsem místní, takže vymotat se z Prahy ven mě vždycky stojí spoustu nervů.
Střídáme se v Rozvadově a tak si můžu trochu užít Autobahn. Tedy – užil bych si, pokud by vozovka nebyla trochu namrzlá. Teplota něco málo pod nulou a němečtí silničáři solící silnice mě přesvědčili, že asi bude rozumné jet spíš trochu klidnějším tempem. Jízda se trochu táhne a po pár desítkách kilometrů poznávám, že STIčko není na dlouhé dálniční cestování úplně ideální. Řízení je docela tuhé a ostré, sedačky jsou tvrdé a hluboké a hlavně loketní opěrka je z nějakého důvodu asi tak o dvacet centimetrů dál, než bych ji potřeboval.
Postupně se prokousávám kilometry a znovu se měníme až nějakých 100km před ringem samotným. S tím jak sjíždíme z dálnice a protloukáme se okreskami kolem dráhy, začíná na mě působit atmosféra tohohle místa. Je krásný jarní den, slunce svítí a cestičky jsou úzké a klikaté. A pak najednou z ničeho nic přijde pecka mezi oči. Kolona. Hugo nadává a já brzo chápu proč. Nejde totiž o lidi, kteří by se rádi projeli na Ringu, ale o čumily, kterým k radosti stačí vytáhnout u trati rozkládací židli a celý den popíjet pivko v očekávání nějakého toho karambolu. Kolem Ringu se vyskytuje zvláštní sorta lidí. Je se zde spousta „tuzerů“ pálících gumy na parkovištích a okolních cestičkách, kteří však z nějakého důvodu nemají zájem o samotnou jízdu na okruhu.
Kolona se zdá nekonečná, poskakujeme vždy jen po pár metrech dopředu a já začínám být skeptický. Posádka Foresteru se naštěstí rozhodla prozkoumat, jestli se nedá celá kolona objet. A máme štěstí, většina lidí se jde stejně jen podívat a na hlavní parkoviště nesměřuje. Využíváme toho. Projíždíme po úzkých cestičkách okolními vesničkami a celkem rychle se dostáváme na hlavní parkoviště.
Chvíli to s ježděním vypadalo bledě. Nejprve organizátoři odložili otevření trati kvůli ještě stále trochu namrzlé vozovce, potom se pár aut z první vlny úspěšně zvládlo rozsekat, takže se trať opět uzavřela a čekalo se na odklizení trosek. Když už začínám být z toho všeho fakt otrávený, otevírají trať znovu a já se pomalu ale jistě dostávám na řadu. Začínám znovu prožívat všechno to počáteční nadšení. Blížím se k závoře a přes záda mi probíhá příjemné mražení. Je to tady …
Projíždím přes retardér a dostávám se na trať. Hugo mě vždy připravuje na to, co mě v nejbližší chvíli čeká. Na Ringu jsem poprvé a trať znám jen z pár počítačových her a onboardů – tedy opravdu minimálně. Jízda je dechberoucí přestože jedu na jistotu s velkou rezervou. První jízda po Nordschleife je zážitek sám o sobě, ale když si ji můžete užít v něčem tak rychlém jako je WRX STI, dostává celá zkušenost úplně nový rozměr. To, co bylo v autě na dálnici spíše otravné, nyní prožitek z jízdy značně zintenzivňuje.
Sedačka pevně drží v zatáčkách, v řízení jde cítit snad každý kamínek a řvoucí výfuk dodává tu správnou zvukovou kulisu. A do toho asfalt, na kterém se v několika předchozích desetiletí udály jedny z největších událostí motoristických dějin. Ring si ještě jednou užívám z pohledu spolujezdce a hned poznávám, jak daleko jsem k limitům auta i trati při své jízdě měl. Přesto se odvážím tvrdit, že to bude na dlouhou dobu jeden z těch nejlepších zážitků, co jsem měl možnost si kdy vyzkoušet.
Po jízdě přesedáme do Foresteru a jedeme se podívat k trati na vyhlídku. Takže se tedy prodíráme davy dalších čumilů. Trestem za krátkou chvíli na vyhlídce je další nekonečná kolona, kterou poskakujeme směrem k výjezdu kluci s WRXkem jsou už ze všeho venku, takže brzy po krátkém průzkumu terénu volíme alternativní cestu přes pole. Forester se při výjezdu travnatého svahu ani nezapotí a brzy jsme již na volné cestě směrem pryč. Po trávě jsme popojeli asi jen 100 metrů, ale řekl bych, že jsme si zkrátili čekání tak o hodinu.
Na dálnici cestou domů si můžu Forestra osahat trochu více. Vyšší posed, trochu měkčí sedačky, použitelnější loketní opěrka. Zato kravál od výfuku celkem obstojně nahrazuje vyšší aerodynamický hluk. Stovky kilometrů po dálnici jsou v něm i tak o trochu pohodlnější než ve tvrdé a ostré WRXce.
Zpátky do Prahy dojíždíme někdy kolem půl desáté večer. Celý tenhle pekelný výlet jsme zvládli pod dvacet čtyři hodin a musím přiznat, že jsem si to pořádně užil i přes všechnu tu otravnou sebranku co se na Ringu na Velký pátek vyskytovala.
mk / 2015