Je něco krátce po půlnoci a já v letadle nízkonákladovky přistávám na letišti Stansted. Po pár minutách už nasedám na autobus, jehož cedule hlásá směr Car Rental Village, kde na mně nečeká auto z půjčovny, nýbrž můj průvodce krajem britským – Milan. Sběratel převážně anglických vozů, který se rozhodl přivézt před tehdy ještě neodloženým Brexitem dva výkonné Jaguary pro své plánované muzeum. Tak začíná moje malé britské dobrodružství. Nasedám na místo spolujezdce a vyrážíme hledat první zapadlé parkoviště, kde bychom se mohli vyspat. Jedno takové nacházíme mezi lesy někde kousek za Eppingem – tedy alespoň myslím, v té chvíli už můj mozek jede tak trochu v nouzovém režimu.
Na parkovišti právě malá skupinka mladých Pákistánců pořádá drobnou rave párty. A tak se jdeme trochu seznámit a ujistit se, že jim na parkovišti nebudeme vadit. S výjimkou toho, že jeden z nich poskakuje po kapotě své relativně nové a naleštěné Audiny, což mi jde trochu proti srsti, jde o celkem pohodovou skupinku lidí.
Párty chvíli pokračuje, nakonec ale odjedou a my máme pro sebe celé klidné parkoviště k prospání. Nasoukám se tedy do spacáku a usínám, čeká nás totiž celkem náročný program. Dva dny v Anglii jsem totiž plánoval strávit ve dvou proslulých motoristických muzeích. A hned na to měla následovat nonstop (víceméně) jízda domů. Hned ráno se tedy vydáváme do necelých 200 km vzdáleného Gaydonu, prohlédnout si úžasné British Motor Museum. Je sice neděle, ale muzeum je otevřené díky dobrovolníkům, kteří zde přes víkend pracují. Zůstáváme až do zavíračky, což trochu komplikuje můj plán vyjet trochu dříve, abych si Britské cesty poprvé osahal ještě za světla. Dosud jsem totiž neměl příležitost vyzkoušet si, jak se jezdí na „správné“ straně cesty.
Poprvé na “správné straně”
A tak přichází mé poprvé. Čeká mě cesta do necelých 90 km vzdáleného městečka Swandlincote, kde máme vyzvednout druhý vůz. Stmívá se a pro jistotu se přidává i lehčí déšť – to asi proto, abych si to hned ze startu pořádně užil. První chvíle za volantem jsou docela drásavé, jet na druhé straně vozovky je jedna věc, uvědomit si všechny další dopravní souvislosti je mnohem náročnější. Třeba kruhové objezdy fungují trochu jinak než u nás – tedy alespoň ty větší. Fungují tak trochu jako spirála, kdy si předem vyberete, kterým výjezdem budete vyjíždět a před samotným objezdem si musíte najet do správného pruhu. Na dálnici je potřeba si hlídat hlavně pravé zrcátko. Všechno je tak trochu naopak – až na přednost zprava (což jsem se ale dozvěděl až druhý den, naštěstí jsem během té doby nenarazil na situaci, kdy bych musel dávat přednost, takže se naštěstí vše obešlo bez excesů).
Milan mě neustále kárá za to, že se držím příliš blízko čáry na levé straně a že mám jet více doprava. Jeho naléhání se stupňuje poté, co sjíždíme z dálnice a pokračujeme po drobnějších okreskách. Cesty jsou úzké a obrubníky vysoké a ostré, takže kdybych na něj najel, tak nás to prý hodí do protisměru a jsme mrtví. Příjezd do městečka znamená další problém. Zrovna se zde koná nějaký festival, a právě dochází na ohňostroj.
Uzoučké cestičky jsou ucpané a poskakujeme zácpou doslova po centimetrech. Jedeme hodně na těsno a všechno vrcholí situací, kdy se Milan musí vyklonit z okénka spolujezdce, aby trochu potlačil přenosnou značku, zatímco já se mezitím pokouším projet vedle kamionu s kolotočem, který z nějakého nepochopitelného důvodu musel projíždět právě touto naprosto uzoučkou ulicí. Mám toho najeto už docela dost jak na našich, tak i zahraničních cestách, přesto mě naše jízda plná neustálého kárání dokázala naprosto rozhodit, takže jsem rád, když dorazíme na místo určení. Tedy, na místo, kde jsme si mysleli, že nás bude očekávat druhé auto.
Dramatický nákup
Všechno se to ale trochu více zamotalo, na dané adrese se nachází nějaká banka, nikde se nejde dozvonit a prodejce na telefon nereaguje. Více než hodinu se snažíme situaci na místě vyřešit, bušíme snad na všechny dveře v okolí, a dokonce v jednu chvíli využíváme i policejní hlídku, která se náhodou vyskytla kolem (naštěstí ji nikdo nepřivolal na nás). Nakonec se ukazuje, že jsme na špatné adrese. Prodejce jich při komunikaci poslal hned několik, včetně adresy jeho banky. Trocha šumu v komunikaci pak vedla k tomu, že prodejce potvrdil danou adresu jako adresu, na kterém bude auto k vyzvednutí. Naštěstí jsme pouze o pár kilometrů vedle, takže vyřešení situace už netrvá příliš dlouho a druhé auto, Jaguar XF SV8, je zdárně v našich rukou. Přesunuli jsme se do nedalekého hotelu a konečně jsme si užíváme největších výdobytků civilizace, teplé sprchy a postele.
Druhý den je ve znamení přesunu do Coventry. Tenhle výlet byl zásadně motoristický, takže po krátké prohlídce centra města jsem vyrážím do dalšího úžasného britského motoristického muzea Coventry Transport Museum, kde si vychutnávám expozici legendárního Thrust SSC, který jako první pozemní vozidlo překonal rychlost zvuku. Dáváme si krátkou pauzu na nákupy – když jste v Anglii a máte k dispozici prázdný kufr, tak by byla hloupost jej nezaplnit místním zbožím – a vyrážíme do Doveru na trajekt.
Od vyzvednutí druhého vozu jsem v XJRku sám a jedu v roli „pronásledovatele“, takže si v klidu užívám jízdu a pomalu se adaptuju na místní zvyklosti. Musím říct, že jet v autě za někým jiným je při prvních zkušenostech s řízením na levé straně asi ta nejlepší varianta. Prostě napodobujete to, co dělá vůz před vámi a budujete si nové jízdní návyky, aniž by vás v autě někdo zbytečně nervoval. Téměř 300 km dlouhá jízda vede téměř výhradně po dálnici a není na ní nic vyloženě zajímavého – snad s výjimkou visutého mostu Queens Elizabeth II. Bridge v Dartford Crossing, který s délkou 812 m a výškou 137 m přemosťuje Temži a dovoluje plout dále do Londýna i těm největším současným lodím. Výhled na osvětlené předměstí Londýna na vrcholku mostu nabízí alespoň trochu rozptýlení.
Cesta ubíhá hladce já si taky si trochu užívám vozu, byť na ostrovech auta vyloženě šetříme, abychom se vyhnuli zbytečnému riziku oprav nebo ještě hůře odtahu. Jaguar XJR z roku 2003 pod kapotou ukrývá kompresorem přeplňovaný motor V8 o objemu 4,2 litru, který ze sebe dokáže vymáčknout 395 koní, což velké limuzíně s váhou přes 1,7 tuny dokáže udělit zrychlení na stovku za 5,3 vteřiny. To samozřejmě nezkouším, síla motoru ale jde ale poznat při každém sebemenším pohnutí plynovým pedálem. XJRko dokáže bez zaváhání pořádně zabrat i v nízkých otáčkách na pětku.
V Doveru se naloďujeme na trajekt směrem do Calais, a to znamená jediné. Čas se alespoň na chvíli prospat. Nebo se o to alespoň pokusit, neboť plačící dítě a hudbu poslouchající cizinec s odporem k používání sluchátek tuto činnost značně ztěžují. Dítěti bych to ještě odpustil, ale k lidem poslouchajícím nahlas hudbu z mobilu sympatie skutečně nechovám.
Drobná závada, velké problémy
Po vyjetí z trajektu nás potkává opravdu nemilá závada na voze. Mladšímu XF SV8 přestaly fungovat stěrače, takže si Milan za volantem v dešti mezi kamiony užívá docela perné chvilky. Na každé pumpě zastavujeme, aby si mohl otřít sklo a pokusil se sehnat „tekuté stěrače“ – nutno podotknout, že bez úspěchu. Zato jsou prý Belgické benzinky plné kočičího žrádla.
Takhle pokračujeme docela dlouho, dokud toho Milan nemá plní zuby a nerozhodne se, že je čas se na chvílí prospat. Ráno situace není o moc lepší a náš lov na stěrače pokračuje až do Holandského Eindenhovenu, kde narážíme na servis zaměřující se právě na britské vozy ochotný provést opravu na počkání. Selhal čep, který by se dal nechat vyrobit za pár drobných. Na to ale není úplně čas, takže se musí vyměnit celý modul stěračů, který je ale naštěstí na skladě. Celá patálie vychází na 350 Euro, na druhou stranu je během hodiny opraveno a my můžeme pokračovat v cestě.
Zhruba v půli cesty domů si prohazujeme auta a já si můžu konečně osahat o něco modernější Jaguar XF SV8 z roku 2008. Na XFku jde jasně vidět, že nejvíce v luxusních vozech zastarává elektronika. Zatímco XJRko mělo vychytávek tak nějak poskrovnu a důstojně zestárlo, aniž by uvnitř ztratilo šmrnc, XFko na je na tom trochu hůř. Kdysi moderní displej infotainmentu v dnešní době působí až zoufale, zabudovaná navigace je na dnešní poměry naprosto příšerná a vůz sice umožňuje spárování s telefonem pomocí Bluetooth, avšak jedná se pouze o spárování samotného telefonu pro hovory. Tehdy ještě nebylo běžné využívat telefony k přehrávání hudby, takže jsem zůstal odkázán na sluchátka. Pod kapotou XFka se ale nachází stejný kompresorem přeplňovaný vidlicový osmiválec o objemu 4,2 litru, tentokrát naladěný na 414 koní. Na hranici 4 tisíc otáček začíná být zvuk vyloženě opojný. V ten moment jsem autu s radostí odpustil nepříjemný zastaralý infotainment.
Hodiny i kilometry ubíhají. Cestou se ještě dvakrát prospáváme, ale se snižující vzdáleností od domova se i trochu sžíváme s oběma vozy, takže uznáváme za vhodné auta trochu protáhnout. Ani jednomu z vozů nedělá vyšší tempo problém. Vlastně je tomu spíše naopak, řítíme se po dálnici rychlostí pohybující se nad 200 km/h a oba vozy přitom působí naprosto nenuceně a uvolněně. Jízda je stále velice pohodlná, přestože se ani o jednom z vozů nedá tvrdit, že by byl příliš měkký. O tom se ostatně můžeme přesvědčit i poté co sjíždíme z dálnice na zakroucené polské okresky poblíž českých hranic.
Nakonec jsme celou více než tisíc mil dlouhou trasu z Coventry do Opavy zvládli absolvovat i přes všechny přestávky a peripetie během 36 hodin i včetně několika přestávek na spaní. Je nutno uznat, že rychlé Jaguary při ní byly více než dobrými společníky. Cesta to byla samozřejmě dlouhá a únavná, za volantem velké, pohodlné a výkonné limuzíny byla přece jen o něco snesitelnější.
mk / 2019