Škoda Octavia Combi 1965
1.2l I4 34.7kW, 4MT, RWD
Psal se rok 1965 a můj děda si pořídil své první auto. Praktickou Octavii Combi v grafitové šedi – tedy, ne že by to byla barva jeho volby. Ono se tehdy moc vybírat nedalo, prostě jste vzali, co bylo dostupné a byli jste rádi.
A nutno říct, že mým prarodičům (a chvílemi i rodičům) sloužilo dlouho a dobře. Rodinné legendy vypráví o dlouhé cestě na dovolenou až do východního Německa, o spaní na lůžkové úpravě vozu i o převozu stavebního materiálu na celý dům.
Aktuální šípkovou barvu dostala Octavia až po nějakých dvaceti letech života. Tehdy se můj táta vrhnul na kompletní generálku a svépomocí dal celý vůz dohromady – tedy až na karosařinu a lakování, které přece jen nechal lakýrníkům.
První jízda mého života
O pár let později v ní mí rodiče rozváželi svatební koláče a já si v ní užil i první jízdu svého života, právě dědovou Oktávkou jsem se vezl z porodnice domů. Dalších dvacet let ještě sloužila dědovi při jeho občasných výletech do obchodu či na trhy do blízkého Polska.
Samozřejmě, že mám na tohle autíčko svoje vzpomínky. Děda mě taky občas svezl a pamatuju si, jak jsem se kdysi málem pobil se spolužáky ze základky, kteří si ze mě utahovali, že mě děda někdy ve třetí třídě přivezl na besídku Moskvičem – to přece nebyl žádný pitomý Moskvič, ale Škoda Octavia. (Jen abych věci uvědl na pravou míru, Moskvič jsem za pitomý považoval pouze jako dítě, dneska se mi naopak velmi líbí).
Pamatuju taky na ten šrám na boku. To když nervózní děda couval k nám do vjezdu potom, co se na něj hrubě obořil soused, protože si děda dovolil zaparkovat trochu nešťastně na ulici. Tohle autíčko má prostě při svých sto tisících nájezdu za sebou už vlastně docela pořádnou historii.
Nakonec přišla doba, kdy už děda nechtěl jezdit a Oktávka stála pár let v garáži se značkami uloženými v depozitu. Tehdy začala občas zlobit a mechanici v servisu si s ní nevěděli moc rady. Nebo se jim spíš moc nechtělo si se starým autem hrát.
Děda se jí nakonec chtěl zbavit, dokonce uvažoval, že jé nechá sešrotovat – což pro mě byla příšerná představa. To auto jsem měl prostě rád a až na pár šrámů a trochu té správné patiny jí vlastně nic moc nebylo. Dědu jsem vlastně ani nemusel moc přemlouvat, aby mi ji přenechal. Myslím, že ho můj zájem vlastně docela potěšil.
Oživení po letech
A tak začaly moje patálie s vlastnictvím historického vozidla. První na řadě bylo zprovoznění. Překvapivě to po pár letech v garáži nebyla zase taková hrůza. Stačili pročistit vedení paliva, přidat filtr paliva, uvolnit plováček v karburátoru a profouknout trysku. Zkušený kamarád mechanik věděl hned na co bude potřeba sáhnout.
Nízkootáčkový motor naskočil na první pokus, téměř neslyšně ševelil a já z toho všeho byl úplně naměkko. K tomu abych se skutečně stal majitelem milované Oktávky ještě chyběla hromada papírování, o tom ale příště.
mk / 2021
Jak jsem registroval historické vozidlo
Koupit staré auto není zase takový problém, pokud ale chcete mít provozuschopného veterána nebo historika, musíte se připravit i na trochu byrokracie.
K vlastnictvím veterána se vážou určité patálie. Třeba už jen to, že každá jízda je tak trochu dobrodružstvím – přestože máte auto v dobrém stavu, tak vlastně nikdy nevíte, jestli skutečně dojedete. O ježdění se ale tentokrát ještě bavit nebudeme, prvně je totiž potřeba pořešit všechnu úředničinu.
Oktávka měla nárok na titul veterána ještě dávno předtím, než mi ji děda svěřil. Děda toho tehdy ale nevyužil a Oktávku po celou dobu provozoval jako normální silniční auto a když přestal jezdit, tak pouze uložil značky do depozitu. To mělo jednu výhodu.
Historik nebo veterán
Auto starší 30 let můžete registrovat buďto jako veterána nebo jako historické vozidlo. V obou případech jsou vozy osvobozeny od ekodaně, nemusí splňovat emise a zvýhodněny co do povinného ručení – přece jen se počítá s tím, že budete auta provozovat jen výjimečně.
Jako historické vozidlo můžete auto registrovat, pokud nikdy nebylo vyřazeno z provozu – což byl naštěstí můj případ. Původní, přes padesát let staré značky sice nějakou dobu poležely v depozitu, vůz byl ale stále přihlášený.
Historik má oproti veteránu určité výhody. Můžete s ním jezdit celoročně bez omezení a můžete jej využívat k podnikání. To v případě auta na zelených veteránských značkách neplatí a jste omezeni podstatně více.
S historikem musíte na klasickou STK, s veteránem Vás místo toho čeká klubová a krajská testace. U veterána se krom technické způsobilosti zkoumá i historická původnost. Kontrola technické způsobilosti by neměla být tak přísná, o to více se ale řeší historická původnost.
U historika je potřeba si dát ještě pozor na emise – ty sice nemusíte měřit, kontrolu ale musíte zaplatit. Prý že kontrolují číslo motoru a karoserie. To sice dělají i na STK, ale proč to nezaplatit dvakrát, že.
První zprovoznění a přepis
Auto jsem nechal dotáhnout k sobě a začal pomalu řešit, co bude potřeba udělat po legislativní stránce. Pokud totiž na sebe chcete přepsat vůz jako historický, musíte prvně vyřídit všechny náležitosti, které k tomu patří. Nejlepší je v tomto směru zkontaktovat veteránský klub, kam byste auto rádi zapsali. Většinou jde o skupiny nadšenců, kteří Vám rádi poradí a mají nejnovější legislativu dobře nastudovanou.
Já si při tom užil své – hlavně kvůli nezkušenosti. Potřeboval jsem auto přepsat na sebe, a protože jsem nechtěl platit ekodaň, tak mě čekala prvně registrace v klubu. Zároveň jsem potřeboval značky vytáhnout z depozitu, protože tehdy bylo v plánu hromadné vyřazování aut z provozu. K vyjmutí značek z depozitu potřebujete pojištění, k pojištění potřebujete STK, zároveň potřebujete klubovou atestaci, k té by se zase hodily značky atd.
No prostě jsem z toho měl plnou hlavu, nakonec to ale docela šlo. STK jsme zařídili už při převozu od dědy (k mé velké radosti prošlo na první dobrou), poté jsem kontaktoval veteránský klub, auto zaregistroval a vyřídil si Osvědčení o klubové testaci historického vozidla, následně se vydal na odbor dopravy, kde jsem dostal Doklad o uznání testování silničního vozidla na historickou původnost. S tím jsem už mohl zařídit zlevněné povinné ručení, vytáhnout značky z depozitu, zařídit evidenční prohlídku a nechat auto zapsat na sebe.
Oktávka je moje!
Vlastně to není zase tak komplikované, ale rozhodně je lepší zkontaktovat veteránský klub a všechno probrat se zkušenějšími. Už jsem naznačil, že v klubu jsou povětšinou nadšenci, kteří Vám rádi pomůžou nebo poradí. Tedy alespoň pokud vidí, že máte o vůz skutečně zájem a nejde vám jen o levnou pojistku.
Podobně tomu je i na úřadech. Většina úředníků na fotky mojí Oktávky reagovala úsměvem a plamínkem v očích. Vždycky jsem se setkal jen s pozitivním přístupem a snahou poradit, vyhovět nebo pomoci. V záplavě registrací nových Fabií musí být papír pro historika přece jen docela osvěžující.
No a ve výsledku se tak moje jméno objevilo zapsané v originálním techničáku z roku 1965. Zapomeňte na jediný zelený list, tehdy šlo o sešitek s přiloženým Dodávacím příkazem zavazujícím majitele vozidla k jeho odevzdání příslušnému vojenskému útvaru v případné mobilizace armády. Tedy – doufám, že dnes by už po mě Oktávku vojáci nechtěli.
mk / 2021